BORDEL

EXKLUZIVNÍ INTERVIEW: 

ANNA STÖHR A KILIAN FISCHHUBER

Rozhovor vedl: PierreDélas pro KAIRN.com

Překlad: peliska

15. prosince 2014

Na webu KAIRN.com se v polovině prosince objevil moc pěkný rozhovor s Annou Stöhr a Kilianem Fischhuberem, hvězdným lezeckým párem z Rakouska. Peťa se mě zeptal, jestli bych mu neřekla, co se tam zajímavého píše a tak jsem se rozhodla jemu a taky čtenářům BORDELu dát malý opožděný Vánoční dárek a rozhovor přeložit. Užijte si to, jsou to sympatáci J

Od kdy závodíte na mezinárodním poli?

Anna: V kategorii mladých jsem debutovala v roce 2002, potom v roce 2004 jsem začala jezdit na světové poháry v 16 letech. A poté jsem rychle začala závodit na světovém poháru dospělých. Čili je to 10 let.

Kilian: Můj první světový pohár byl ve Francii, v Grenoblu v roce 1999.

Kdy a jak jste začali lézt?

Anna: Začala jsem lézt jako velmi malá s mými rodiči. Spolu s mojí sestrou mě velmi brzy začali brát na skály. V osmi letech jsem se přidala k lezecké skupině dětí v Innsbrucku. A od té doby jsem lezla stále více a více.

Kilian: Já jsem začal s lezením v roce 1995 v jedenácti letech. Začal jsem lézt v okolí mého domova a trochu v hale. Lidé, se kterými jsem lezl, často lezli po skalách ve Slovinsku, Itálii, Francii. Z toho důvodu jsem v mých začátcích hodně lezl venku.To bylo hodně pro zábavu, moc mi to nešlo, měl jsem základní techniku, hodně jsem se bál. Neuměl jsem lézt hlavou, bylo to příšerné. Tyto lezecké výjezdy mi jistým způsobem vytvořily základy, protože od roku 1995 jsem začal jezdit ven každý rok.

A teď se zeptám, kde a kdy jste se potkali?

Anna: Potkali jsme se na závodech mládeže, znali jsme se dlouho, protože jsme oba byli v rakouském týmu. Ale jako pár jsme spolu od roku 2008

.

Na co jste nejvíc pyšní, co se lezení týče?

Anna: Pro mě je těžké vybrat si jen jednu věc, dva nebo tři závody pro mě jsou velmi speciální. Nicméně, samozřejmě když jsi na vrcholu pódia na důležitých závodech, jsi spokojený a to je ten největší úspěch. Ale taky na venkovních bouldrech mám nemálo věcí, na které vzpomínám. Lezeme na mnoha místech po celém světě a tak je pro mě těžké něco vyzdvihnout.

Kilian: U mě je to to samé. Myslím, že ty závody, které jsem vyhrál, byly opravdu parádní. Co se týká lezeckých výjezdů, neexistuje jediná cesta nebo jediný kámen, který by vyčníval, ale spíše výjezd jako celek. Když můžeš objevovat novou zemi, neznámé prostředí, jsi se svými přáteli, objevíš něco, co si chceš vylézt, to je perfektní den. Existuje spousta malých věcí, které zůstanou v mé paměti a které jsou pro mě speciální. Vybrat si ale pouze jeden moment by pro mě byly těžká volba. Protože kdyby jeden byl nejlepší, to by znamenalo, že ty ostatní nejsou. Samozřejmě vyhrát světový pohár pětkrát byl krásný splněný sen. V průběhu deseti let mého života jsem se držel na vrcholu a jsem hrdý na to, že jsem si tuto dobrou úroveň udržel tak dlouho!

Pokuste se popsat Vaše silné a slabé stránky, jak v lezení, tak obecně.

Kilian: Síla, to je Annina silná stránka, získala ji velmi rychle. Může být horší ve svém prvním pokusu, lepší ve druhém a velmi silná ve třetím pokusu. Anna postupuje velmi rychle. Dělala hodně různých sportů, jako jsou horská kola, běh, snowboard, lyže. A když děláte tolik různých sportů, rozvinete mnohem rychleji schopnost se rychle učit. Podle mého názoru to je pro závody velmi důležité, protože máte 5 minut na vylezení bouldru, a já vidím Annu, jak se každým pokusem trochu zlepšuje, zatímco ostatní dělají tu samou chybu v každém pokusu. Na druhou stranu, Anna leze velmi rychle, protože je silná, a může udělat více chyb, než kdyby byla méně silná.

Anna: U Kiliana vnímám, že je silný ve svém lezení, perfektně dávkuje své úsilí. Má velmi dobrou techniku. Jeho slabou stránkou je, řekla bych, … asi vytrvalost.

Kilian: Jo, to je pravda, nemám moc velkou vytrvalost. A potom mám taky problém strávit delší čas v mých projektech.

Anna: Ano, to trochu platí i pro mě.

Rakousko je opravdu velmi dynamická země v oblasti lezení, se svým závodním národním týmem vysoké úrovně, velmi aktivní federací, velmi schopnými trenéry, … Jak si to vysvětlujete a co si o tom myslíte?

Anna: Myslím si, že se to ve skutečnosti hodně změnilo. Protože když jsem v roce 2004 začínala, nebyla federace natolik mocná. Neměli jsme trenéra, ani fyzioterapeuta. Potom, spolu s úspěchy a dobrými výsledky, se věci začaly zlepšovat a nyní máme velmi silnou federaci s velmi aktivními lidmi, kteří tvrdě pracují, aby věci změnili k lepšímu. A teď je na tom národní tým velmi dobře.

Kilian: Anna má pravdu, to všechno se hodně zlepšilo. Podle mě je to z toho důvodu, že v týmu je perfektní nálada, velmi přátelská, bez tlaku. Nechci tím říci, že by francouzský národní tým nebyl přátelský, ale myslím si, že ve Francii je mnohem více tlaku na atlety. V Rakousku je atmosféra více uvolněná a atleti se tak mohou vyvíjet. Když nejsi dost dobrý, není to vážné. Lezci jsou velmi citliví, všichni jsme odlišní v našich dovednostech a našich pocitech. Lezci jsou jako květiny, ke kterým musíš přistupovat tím nejlepším způsobem, aby se rozvinuly. A Rakousko jde touto cestou. Další věc, kterou vždy říkám je, že jsme dobří, protože máme nyní dobré lezce. Za pět lech jich možná budeme mít víc nebo méně. Opakuji si, že před 10 lety to byla Francie, kdo měl nejlepší lezce. Nyní nemají takové talentované lezce jako JérômeMeyer, GérômePouvreau, SandrineLevet. A nyní jsou to atleti z Rakouska, Slovinska, Koreje, Japonska, … Myslím si, že neexistuje magické zaříkávadlo na zisk nejlepšího týmu velmi rychle. Mnoho věcí vstupuje do hry, ale pokud máš talentované lidi, je snazší tým vybudovat.

Z čeho se skládá váš typický tréninkový den?

Anna: Obyčejně vstaneme, jdeme do haly na ranní dvou až tří hodinový lezecký trénink. Vymýšlíme si bouldry, zkoušíme je, taky děláme specifický trénink jako je campusing. Potom záleží na období, když máme před závody, je to víc v pohodě. Ale náš zimní trénink je více intenzivní.

V různých fázích roku máte různé přístupy, jak si organizujete svůj program? Máte nějaké varianty?

Kilian: Obecně začínáme trénovat během několika týdnů v lednu, protože okolo Vánoc vždy pobýváme a lezeme venku. Ale v klidu, protože obecně jsme poměrně slabí. V únoru nabíráme sílu a obecně v březnu zvyšujeme intenzitu. Děláme hodně silového tréninku a tréninku dynamiky, založeného na rychlosti vykonání určitého pohybu. A poté je to více precizní, jak se blíží závody. A taky nyní, když jsme s Annou získali hodně zkušeností a už víme, jak si vymýšlet bouldry svěťákového stylu v naší lezecké hale. Je to zábava plynoucí z rozmanitosti a kreativity. Nejsme příliš silní v určitých specifických segmentech, jen se snažíme přizpůsobit se a pracovat na co největším rozsahu stylů lezení. Nemáme žádné osvědčené taháky, jak boulder vyřešit, vystačíme si sami.

Máte na závodech nějakou věc nebo rituál, které Vám pomohou se koncentrovat a podat lepší výkon?

Anna: Nemám žádný rituál či talisman, protože kdybych na něj zapomněla, bylo by špatně. Každý závod je jiný a já se cítím jinak. I nyní po tolika letech jsem nervózní. Takže pokud bych měla rituál, který bych zapomněla, bylo by to ještě horší. Pro mě je lepší řešit závody odlišně, vnímat věci více do hloubky a bavit se.

Kilian: Ano, mám rituál, je to forma připomínky. Pro mě je důležité vnímat věci. Když jsem byl mladší, připomínal jsem si, že chci být silnější než ostatní. To bylo ale špatné, protože jsem se zaměřoval na ostatní. V tenisu se musíš zaměřovat na tvé soupeře. Když znáš slabé stránky Djokovice, můžeš hrát lépe. Ale v lezení nemáš soupeře. Jsi tu jen ty, profil, boulder, který máš vylézt. Není důležité hodnotit úroveň ostatních, protože když jsi dost silný, vyhraješ. Z toho důvodu jsem se naučil koncentrovat se na sebe, aby byl efektivní, abych nedělal chyby, abych byl koncentrovaný a vážný. To je nejdůležitější věc na závodech.

Od počátku Vaší kariéry se světový bouldering výrazně posunul. Jak se na to díváte?

Anna: Myslím si, že to ukazuje na skutečnost, že lezení obecně je skvělá aktivita. Když jsem začínala s lezením, v té době začínalo mnoho lidí a bylo vzácné být lezcem. Mnoho lidí nevědělo, čemu se bouldering podobá a nyní je pravda, že když někomu řeknu, že bouldruju, nemusím vysvětlovat lidem, co to je. Existuje hodně faktorů, které to vysvětlují: nárůst počtu tělocvičen, a taky více lidí leze, protože se ten sport rozvíjí. To má své výhody a nevýhody. Špatnou stránkou je dopad na přírodu. Pozitivní stránkou je to, že lidé reagují a mají radost z aktivity a taky můžeme snadněji najít odezvu a být příkladem pro budoucí generace.

Kilian: Ano, má to své kladné a záporné stránky.

Jakou zprávu vnímáte jako důležitou a chtěli byste ji sdílet s komunitou z pozice lezeckých hvězd a profesionálů?

Kilian: Já si myslím, že my nemáme říkat lidem, co mají dělat, ale měli bychom vědomě brát naši roli a jít lidem příkladem. Když všude necháváme stopy, lezeme všude s magnéziem, posloucháme hudbu, řveme při každém pohybu, říkám si, jak to bude vypadat za 10 let. Ale pokud přijmeme uctivý postoj, budeme používat kartáče, pokud bude deset lidí na kameni, půjdeme jinam, atd. … pak to bude lepší. Snažíme se, abychom se stali příklady v praxi, spíše než se snažit vzdělávat ostatní lezce.

Co Vás přimělo k tomu, že jste namísto lezení na obtížnost začali s boulderingem?

Anna: Když jsem byla mladší, neexistovaly bouldrové závody na mezinárodní úrovni. Z toho důvodu jsem lezla obtížnost jako přípravu. Lezla jsem hodně bouldry venku se svými přáteli a zbožňovala jsem to. První mezinárodní bouldrové závody, kterých jsem se účastnila, bylo Mistrovství Evropy v Lecco v roce 2004, a hned jsem byla na druhém místě. A tak jsem začala. Našla jsem víc uspokojení na bouldrech, bylo to zábavnější a umožňuje vám to dávat pokusy. V obtížnosti cestu nezkoušíte. Na bouldru musíš najít nejlepší způsob a já si s tím ráda hraju. To je definitivně moje představa lezení.

Kilian: U mě je to stejné. Jezdíval jsem na závody v obtížnosti a chtěl jsem se stát závodníkem stejného formátu jako YujiHirayama nebo FrançoisLegrand. Ale bylo to pro mě příliš tvrdé. Při tréninku jsem opravdu neměl fyzické schopnosti nutné pro vytrvalost a tak jsem se dal na bouldering a naučil jsem se ocenit to, co už zmínila Anna: možnost dávat více pokusů, taky větší prostor pro kreativitu. Při boulderingu se naučíš hodně, když dáváš jednotlivé pokusy. V obtížnosti uděláš jednu chybu a poučíš se z ní po pádu, ale bez možnosti zkusit to znovu. Při boulderingu se učíš lezením. A co se týká rychlosti, to je výzva, ale není to nic pro mě, protože lezeš pokaždé stejnou cestu, zatímco já mám rád rozmanitost.

Jaký je život profesionálního lezce v Rakousku? Je to jednoduché, dobře zavedené a pohodlné, nebo křehké a složité?

Anna: To záleží na tom, jestli jsi známý díky tvým výsledkům ze závodů. Když závodíš, je to jednodušší, protože tě sledují místní média v Tyrolsku a lidé tě znají. Snažíme se mít naši reputaci a potom je lehčí vydělat si lezením peníze. Díky tomu jsme v dobré pozici. Potom záleží na tom, co hledáš a jakou úroveň života hledáš. Lezci obecně mají docela jednoduchý způsob života. V současné době se máme dobře, za 5 let to může být méně jednoduché. Pokud to srovnáme s jinými sporty, pro stejnou úroveň výsledků, myslím si, že máme prostor pro posun. Ale nestěžuji si na svou situaci.

Kilian: Pro mě je jednodušší být závodníkem, než profesionálním outdoorovým lezcem. Nemusíš zveřejňovat svoje výsledky, psát články, dělat fotky. Na závodech jsou média a ty nemusíš nic jiného než lézt. Na závodech můžete mít 5 časopisů, 4 TV kanály a mnoho internetových médií, jako ve Valencii nebo Chamonix, kde je to enormní. A když jsi na vrcholu více let, je to perfektní.

Anna: Myslím, že ti to taky dá větší svobodu lézt tak, jak máš rád. Nemusíš zveřejňovat svoje projekty venku. Na závodech už jsi v centru pozornosti, vše je na tebe zaměřené. Tím pádem tam jsi v pohodě.

Ale to není tak jednoduché, protože musíte být nejlepší a musíte na to tvrdě trénovat, abyste v takové formě dojeli!

Kilian: Já myslím, že konkurence na závodech je více spravedlivá. Závody jsou vytvořené tak, aby zvolily, kdo je nejlepší. Ale v přírodním prostředí, s tím, kdo je větší, kdo má lepší podmínky, kdo bydlí vedle slavných skal, to není možné určit, kdo je nejlepší. Nemám rád atmosféru soupeření pod skálou, to mi nedává smysl.

Hodně cestujete, která místa máte nejraději nebo kde se cítíte dobře?

Kilian: Pro bouldering je nejlepší Fontainebleau! (směje se)

Ne, to jsi mi tam říkal jen proto, abys mi udělal radost a protože jsme tady! [rozhovor byl pořízen ve Fontainebleau, pozn. překladatelky]

Kilian: Ne, ty přece nemůžeš být na ty skály hrdý, protože ti nepatří! (smích) Ne, vážně, myslím si to opravdu. Bleau je prostě nejlepší! Když je dobrá předpověď, lezení je taková výzva a je rozmanité. Jednoduše je perfektní. Myslím si, že když máš rád hodně Bleau a když jedeš jinam, pořád si říkáš: „Hm, to není tak dobré, nejsem motivovaný…“.

Anna: Já tento názor sdílím, ale samozřejmě mě přitahují i jiná místa. Například Rocklands jsou opravdu dobré. Kameny dosahují neuvěřitelných tvarů a nabízejí linie, které mě enormně inspirují. Je tady spousta míst po celém světě, která jsou moc dobrá.

Kilian: Ale já si myslím, že výjimečné místo není jen o klasických linkách. A Bleau je vynikající právě proto. Bleau je stejně dobré pro všechny úrovně. Když se rozhýbáváme před zkoušením těžkých věcí, lezeme tak zajímavé lehké bouldry. Když se rozehříváš na 6A v Rocklands, je to standardní, nic výjimečného. V Rocklands je pro mě 20 velmi dobrých kamenů na lezení, v Bleau je jich 500!

Jak bude vypadat budoucnost Anny a Kiliana? Máte po té spoustě titulů a let závodění stále chuť a odhodlání?

Anna: Já se pokouším být stále motivovaná. Ted je konec roku a já nejsem vůbec motivovaná. Ale čím víc se bude blížit začátek nové sezóny, tím víc mi bude stoupat motivace. A jsem si jistá, že příští rok půjdu ještě více do hloubky! Nevím, kolik let ještě budu pokračovat. V mém městě, v Innsbrucku je Mistrovství Evropy. Pro mě je důležité si stanovit cíle a tento závod bude pro mě velmi důležitý.

Kilian: Já příští rok nebudu závodit. Možná jen nějakého menšího závodu na národní úrovni a možná pár masters. Ale ne světové poháry a evropské šampionáty. Jsem na okruhu od roku 1999, to je asi stovka světových pohárů, možná 30 nebo 40 pódií, závodění mi přineslo spoustu dobrého a hodně zábavy. Zažil jsem velmi speciální momenty a na tom se nic nezmění. Po mistrovství světa tento rok jsem si pokládal otázky, jestli pokračovat nebo přestat. Teď jsem hodně spokojený, protože jsem udělal toto rozhodnutí a vím, jakým směrem teď půjdu. Chci přestat. Nebylo to lehké rozhodnutí. Nyní vím, že budu šťastný, i když nebudu dále závodit. Byl to velký krok. Říkám si „Kiliane, to stačí, zažil jsi skvělé časy, ale teď je konec“. Ale neskončím s lezením, mám venku spoustu projektů pro příští rok!

Je to opravdu konečné rozhodnutí nebo se může stát, že by ses vrátil na mistrovství světa 2016 v Paříži?

Kilian: (hlasitý smích) Proč věříš takové hovadině? To ti řekl Guigui [G. G. Mondet, pozn. překladatelky]. Ne, opravdu nemám žádný tlak, abych se vracel. Zažil jsem perfektní dekádu s mnoha vítězstvími nebo druhými místy na světových pohárech, hromadu skvělých momentů. Už nemusím nic dokazovat. Nikdy jsem nebyl mistr světa, ale to je vše. Smířit se s tím, že opouštíš svou disciplínu, aniž by ses stal mistrem světa, to je opravdu zásadní volba. A já ji učinil.

Slovo na závěr. Co si myslíte o Francii obecně, o místech, závodech, …

Anna: Mě se moc líbí jezdit do Francie a zlepšovat si svou francouzštinu. Myslím si, že když umíš francouzsky aspoň trochu, tak tě lidé najednou opravdu vítají. A potom samozřejmě francouzská kuchyně! Zbožňuji pečivo, jako například piškoty v čokoládě!

Kilian: Ve Francii jsem byl už mnohokrát. Když jsem byl mladší, byl jsem s rodiči všude, ve Středomoří, u Atlantického oceánu, … Všechna místa, která jsem navštívil, mi byla opravdu sympatická. Taky jsem ve Francii hodně lezl. Myslím, že kdybych to sečetl, strávil jsem zde celkem dva celé roky svého života! Ale bohužel nemluvím francouzsky. A potom, úroveň lezení, Francie má tolik silných lezců, mladých lezců, to je jedna ze společných věcí ohledně sportovního lezení, kterou má Francie společnou s Rakouskem, Itálií, Švýcarskem, … Mnoho lidí je zapojených po dlouhou dobu, existuje zde dlouhá tradice zahrnující organizaci závodů. To je skvělé!

Tento rozhovor byl přeložen z webu KAIRN.com, odkaz na originální text ve francouzštině: ZDE

Omluvte případné nedokonalosti překladu J

peliska